Poprvé na rugby aneb Zákonitosti chaosu

Zobrazení: 196

Humorný fejeton o nováčkovi, který poprvé zavítá na rugby a snaží se pochopit pravidla, zatímco sleduje mlýny, tahanice a podivný míč v reálném chaosu.

Říká se, že kdo neviděl rugby, neví, co je to sport. A kdo ho viděl poprvé, neví, co se to právě stalo. Já patřím do té druhé skupiny. Kamarád mě totiž přemluvil, že prý mám „zážitek, na který nezapomenu“. Měl pravdu – nezapomenu. Jen dodnes netuším, co jsem to vlastně viděl.

Sedím na tribuně, kolem mě burácí dav a na hřiště vybíhají chlapi velikosti menší dodávky. Mají krátké trenky, výraz odhodlání a míč, který vypadá, jako by ho někdo zapomněl pořádně nafouknout.

Fotbal pro opravdové chlapy? Kdepak…

Říkám si: dobrá, asi se bude hrát fotbal pro opravdové chlapy.

Jenže ouha! První minuta a všechno je jinak. Jeden muž popadne míč do ruky — do ruky! — a běží s ním pryč. Nikdo mu nepíská faul, rozhodčí dokonce běží s ním! Zkouším to vstřebat. Možná to je nějaký rituál, možná štafeta. Jenže za chvíli se na něj vrhne pět jiných mužů, povalí ho, navrší se na sebe do podoby neforemné hromady a dav jásá. Hromada se hýbe, kymácí, zvedá se z ní pára a občas z ní vykoukne noha. „To je mlýn!“ křičí kamarád nadšeně. Já přikyvuju. Mlýn, samozřejmě. Co jiného.

Dopředu? To je omyl evoluce

V mlýnu se prý míč musí nějakým záhadným způsobem dostat ven, a ideálně dozadu. Protože dopředu se přihrávat nesmí. V rugby je dopředu evidentně považováno za trapný omyl evoluce.

Když se ta masa konečně rozpadne, míč se záhadně objeví u někoho jiného. Někdo ho kope, jiný ho chytá, další s ním běží – ale pozor, běží kupředu, zatímco ostatní mu křičí, aby házel dozadu. Připadám si jako ve snu, který režíroval Salvador Dalí po dvou litrech energetického nápoje.

Položení, které zachraňuje svět

Najednou dav vybuchne v potlesk. „Try!“ křičí někdo přede mnou. Tleskám, abych splynul s davem, ale vnitřně jsem zmatený. Nikdo nic nekopl do branky, míč prostě někdo položil na zem a všichni se tváří, že právě zachránili světový mír. Kamarád mi trpělivě vysvětluje, že to je položení. A že za to jsou body. „Kolik?“ ptám se. „Pět.“ — „A proč ne šest?“ — „Protože pět,“ odpovídá kamarád tónem člověka, který ví, že se odpověď nesmí hledat.

Kop na háčko aneb zbav se problému stylově

Zhruba po deseti minutách mám dojem, že chápu. Cílem je dostat míč na druhý konec hřiště a položit ho. Jenže pak někdo kopne míč obloukem přes půlku hřiště a dostane za to další body. Kamarád říká, že to byl „kop na háčko“. Já říkám, že to vypadalo spíš jako zoufalý pokus zbavit se odpovědnosti.

Existuje i kop po položení, zvaný „konverze“. Zřejmě jde o proces, kdy se hráč snaží míč přesvědčit, aby přešel na jinou víru a proletěl mezi dvěma tyčemi. Pokud se to podaří, jsou další dva body. Když ne, nikdo se nezlobí — hlavně že se to zkusilo.

Pračka, astronauti a jiná slova rozhodčího

Další část zápasu připomíná rekonstrukci dopravní nehody v přímém přenosu. Lidé se srážejí, padají, tahají se o míč, občas někdo vyleze z hromady s výrazem vítěze a ostatní se tváří, že tomu tak je. Rozhodčí píská a dává pokyny, které znějí jako ze školení pro astronauty: „Offside! Volná ruka! Hlava mezi ramena!“ Dav mu rozumí, já ne. Začínám mít podezření, že rugby je spíš náboženství než sport – a já jsem právě dorazil na mši bez misálu.

Svatý tanec nosorožců: mlýn

Po chvíli přichází další „mlýn“. Dvě řady mužů se k sobě nakloní, skloní hlavy, spojí se v jeden celek a začnou se pomalu posouvat kupředu. Vypadá to jako svatý tanec nosorožců. Kamarád říká, že se tak bojuje o míč. Já mám pocit, že spíš o kyslík.

Aut, u kterého se tleská

Míč občas skončí mimo hřiště. Pak se koná „aut“. Hráči se seřadí do dvou sloupců, jeden z nich hodí míč doprostřed, a ostatní skáčou, jako by chytali poslední rohlík ve slevě. Když to udělají správně, publikum tleská. Když špatně, publikum taky tleská. Zdá se, že tady je potlesk povinný – možná jako prevence nepochopení.

Ruck a maul: teambuilding na steroidech

Po přestávce se vrací ještě více odhodlání a podstatně méně čistoty. Učím se nové slovo – „ruck“. To je situace, kdy se hráči snaží předstírat, že stojí, zatímco se vzájemně přeměňují v kompaktní bahenní sochu. Dává to smysl – podobně jako kolonka „jiné“ ve formulářích.

A pak „maul“ – to je, vysvětluje kamarád, když se všichni obejmou, ale z jiných než citových důvodů. Někdo uprostřed drží míč a ostatní ho něžně tlačí k zemi. Vypadá to jako teambuilding na steroidech.

Co kop, to překvapení

Když už mám pocit, že jsem na dně svého chápání, přijde kop na bránu. Míč letí obloukem, proletí mezi dvěma tyčemi a všichni křičí. Tentokrát se raduju taky, protože jsem alespoň pochopil, že míč šel někam. Kamarád říká, že to byly „další tři body“. Zřejmě tady bodují podle zásady: „co kop, to překvapení“.

Umělecká performance v závěru

Blíží se konec. Na tabuli svítí čísla, která by ve fotbale znamenala zasedání krizového štábu, tady ale signalizují „napínavý souboj“. Poslední akce vypadá jako umělecká performance: pět přihrávek dozadu, tři srážky, jedno převalení, dvě menší ztráty paměti a nakonec položení do prostoru, který bych tipoval na odpočinkovou zónu pro trávník.

Geniální chaos jménem rugby

Hráči se v blátě objímají, rozhodčí píská naposledy a já si říkám, že to celé vlastně mělo logiku — jen jsem ji zřejmě minul. Rugby totiž není o pochopení. Rugby se musí přežít.

A když odcházím ze stadionu, napadá mě, že rugby je vlastně jako život. Spousta pádů, nejasných pravidel, občas kopanec, občas mlýn, někdy aut, ale nakonec se počítá, že se člověk zvedne, setře bláto a běží dál – klidně i opačným směrem, hlavně s odhodláním.

---

• Předchozí článek: Pták v pokoji
• Všechny články rubriky