Adam musí mít Evu, které by ukázal, co udělal

Jak je to s Adamem a s Evou? Opravdu musí žít lidé jeden pro druhého?

Přemýšlel jsem, jakou platnost v tomto přísloví má právě ten Adam a ta Eva, zdali by se toto přísloví nedalo říci i jinak, že vlastně každý potřebujeme někoho, komu bychom ukázali, co jsme udělali. S Adamem a s Evou však toto přísloví chápu způsobem, že je to vypozorováno od pradávna, a tak to platí od nepaměti. Od samého začátku, co člověk začal přemýšlet sám o sobě, bere tuto věc za samozřejmou a zcela přirozenou. Věc, že každý potřebujeme k sobě někoho druhého, komu bychom se mohli pochlubit. Autor tohoto přísloví tohle správně vytušil a předkládá nám, že takto je to s námi odjakživa.
Je možné psát knihu, kterou by neměl nikdo číst? Co by byla kapela, kterou by nikdo neposlouchal? K čemu by bylo, kdyby někdo cvičil na nějaký hudební nástroj, ale vůbec by nechtěl vystupovat? Hned když naprogramuji nějaké nové funkčnosti svého webu, nebo když vydám další epizodu svého podcastu, ihned to dávám vědět, abych měl nějakou zpětnou vazbu. Aby nastal nějaký dialog. Nakonec i tento text píšu proto, že věřím, že jej bude někdo číst. Všeliké naše každodenní činnosti v podstatě směřují k jedinému cíli, abychom si totiž navzájem ukázali, co je nového.
Nevím, jestli lze přesně odpovědět, proč že to tak je, myslím, že o tom tohle ani jiná přísloví nejsou. Přísloví nám pouze něco oznamuje a my to svými zkušenostmi můžeme potvrdit, někdy samozřejmě i vyvrátit. Člověk ve smyslu tohoto přísloví neustále hledá společnost, neboť nebývá rád sám a potřebuje se svěřit se svými činy, a to jak s dobrými, tak i se špatnými. Odkaz na Adama a Evu pak říká, že je tomu tak od té doby, co je člověk člověkem.

 

---

• Následující článek: Lyže nejsou sáňky
• Všechny články rubriky