Fokální dystonie, část 1: Úplně od začátku

První příspěvek ze série o fokální dystonii o tom, jak to vše začalo

Jak to vše začalo

Bylo září 2016 a pro mě jako pro učitele hry na klasickou kytaru tak začal nový školní rok. Začal jsem se seznamovat se svými novými studenty a mezi nimi byl i jeden starší, který mě oslovil se svým přáním přihlásit se na konzervatoř a mě požádal, jestli bych jej mohl připravit na přiímací zkoušky. Samozřejmě jsem souhlasil a zároveň to bral jako velikou výzvu, protože zatím mě s tímto nikdy nikdo předtím neoslovil.

Připravil jsem plán nejen pro kytaru, ale i pro nauku, intonaci i dějiny hudby. No a mimo jiné jsem také začal zase hodně cvičit na kytaru, abych mohl být náležitým vzorem pro svého studenta. Sám jsem měl po konzervatoři teprve rok, studium jsem ukončil v roce 2015 a ten jeden rok jsem spíše odpočíval, cvičení jsem tehdy nechal spíše stranou. S touto novou výzvou jsem se zase ale pustil do cvičení, začal zkoušet věci, které jsem třeba dříve zanedbával. Vytáhl jsem staré kostlivce ze skříně a stal se ze mě zase vlastně student kytary. Začal jsem zase cvičit mohutně jako v dobách před maturitou a nebylo výjimkou, že jsem cvičil šest hodin denně a více. Obnovil jsem svůj starý repertoár a začal hrát skladby nové. Po roce od konzervatoře jsem zase začal mít chuť cvičit, hrát, ale také i komponovat. Začal jsem také mohutně pilovat tremolo, ve kterém jsem měl z dřívějška tak trochu rezervy a začal jsem jej šponovat do mnou dříve nedosažitelných rychlostí 600 bpm a více, tj. šestnáctiny při čtvrtkách 150 bpm.

Bylo to začátkem prosince 2016, kdy jsem přišel na hodinu, poslouchal svého studenta jak hraje a po chvíli jsem vzal kytaru, abych demonstroval svoji představu hry dané pasáže.  Co se ale nestalo, nebyl jsem schopen strefit se pravou rukou strun a v pravém předloktí jsem ucítil obrovské napětí při pokusu cokoli zahrát. Po několika vteřinách jsem přece jen byl schopen pasáž zahrát, ale v mozku mi zůstala zhoubná myšlenka, že se něco dějje.

Po vyučování jsem šel rovnou do zkušebny a začal cvičit. Ruce jsem měl prapodivně ztuhlé a dělalo mi problémy jakkoli zrychlit. Po nějaké chvíli se mi začalo dařit lépe a já docela uklidněn šel domů, ale ta myšlenka, že není všechno zcela v pořádku, ve mě zůstávala...

---

• Následující článek: Fokální dystonie, část 2: První projevy
• Všechny články rubriky