Poprvé na rugby aneb Zákonitosti chaosu

Zobrazení: 5

Humorný fejeton o nováčkovi, který poprvé zavítá na rugby a snaží se pochopit pravidla, zatímco sleduje mlýny, tahanice a podivný míč v reálném chaosu. Spoluvytvořil Chat GPT

Říká se, že kdo neviděl rugby, neví, co je to sport. A kdo ho viděl poprvé, neví, co se to právě stalo. Já patřím do té druhé skupiny. Kamarád mě totiž přemluvil, že prý mám „zážitek, na který nezapomenu“. Měl pravdu – nezapomenu. Jen dodnes netuším, co jsem to vlastně viděl.

Sedím na tribuně, kolem mě burácí dav a na hřiště vybíhají chlapi velikosti menší dodávky. Mají krátké trenky, výraz odhodlání a míč, který vypadá, jako by ho někdo zapomněl nafouknout rovnoměrně. Říkám si: dobrá, asi se bude hrát fotbal pro opravdové chlapy.

Jenže ouha! První minuta a všechno je jinak. Jeden muž popadne míč do ruky — do ruky! — a běží s ním pryč. Nikdo mu nepíská faul, rozhodčí dokonce běží s ním! Zkouším to vstřebat. Možná to je nějaký rituál, možná štafeta. Jenže za chvíli se na něj vrhne pět jiných mužů, povalí ho, navrší se na sebe do podoby neforemné hromady a dav jásá. Hromada se hýbe, kymácí, zvedá se z ní pára a občas z ní vykoukne noha. „To je mlýn!“ křičí kamarád nadšeně. Já přikyvuju. Mlýn, samozřejmě. Co jiného.

Když se ta masa masa konečně rozpadne, míč se nějakým záhadným způsobem dostane jinam. Někdo ho kope, jiný ho chytá, další s ním běží… ale pozor — ne dopředu! Ne, oni si ho házejí dozadu. Dozadu! To je asi první sport na světě, kde cesta k vítězství vede směrem zpět. Připadám si jako v surrealistickém snu.

Najednou dav vybuchne v potlesk. „Try!“ křičí někdo přede mnou. Tleskám, abych splynul s davem, ale vnitřně jsem zmatený. Nikdo nic nekopl do branky, míč prostě někdo položil na zem a všichni se tváří, že právě zachránili lidstvo. Kamarád mi trpělivě vysvětluje, že to je položení. A že za to jsou body. „Kolik?“ ptám se. „Pět.“ — „A proč ne šest?“ — „Protože pět,“ odpovídá kamarád s logikou buddhistického mistra.

Zhruba po deseti minutách mám dojem, že chápu. Cílem je dostat míč na druhý konec hřiště a položit ho. Jenže pak najednou někdo zvedne míč do vzduchu, kopne ho obloukem a dostane další body. Kamarád říká, že to byl kop na háčko. Já říkám, že to vypadalo spíš jako zoufalý pokus zbavit se problému.

Další část zápasu připomíná spíše rekonstrukci dopravní nehody než sport. Lidé se srážejí, padají, tahají se o míč, občas někdo vyleze z hromady s výrazem vítěze a ostatní se tváří, že tomu tak je. Rozhodčí neustále píská a dává pokyny, které znějí jako z návodu k pračce: „Volná ruka! Offside! Pětadvacet metrů zpět!“ Dav mu rozumí, já ne. Začínám podezřívat všechny kolem, že se účastní nějakého tajného spolku, do kterého mě zapomněli zasvětit.

Když už mám pocit, že jsem na dně svého chápání, přichází kop na bránu. Míč letí obloukem, proletí mezi dvěma tyčemi a všichni křičí. Tentokrát se raduju taky, protože jsem alespoň pochopil, že míč šel někam. Kamarád mi říká, že to byly „další tři body“. Zřejmě tady bodují podle zásady „co kop, to překvapení“.

Po přestávce se vrací ještě větší odhodlání a o poznání více bláta. Učím se nové slovo — ruck — což je, pokud to chápu správně, okamžik, kdy se všichni snaží tvářit, že stojí, a přitom se nenápadně sunou k zemi. Dává to smysl, podobně jako kolonka „jiné“ ve formulářích.

Hráči mají zjevně jasný plán, jen mi ho zapomněli poslat. Někdo sprintuje, jiný dělá, že sprintuje, aby mohl vzápětí zcela vážně přihrát dozadu. Když už to vypadá, že by mohli dát další položení, zahřmí hvizd a všichni pochodují někam stranou, aby si tam ve vší počestnosti znovu domluvili, kdo bude koho postrkovat. Tomu se, zdá se, říká aut a je to jediný aut, u kterého lidé jásají, když míč neskončí nikomu v autě.

Blíží se konec. Na tabuli svítí čísla, která by v běžném fotbale vyvolala vyšetřovací komisi. Tady je to prý normální. Poslední akce vypadá jako umělecká performance: pět přihrávek dozadu, náhlý výpad vpřed, dvě elegantní srážky a položení do prostoru, o kterém jsem si myslel, že je vyhrazen pro odpočinek trávníku. Dav šílí.

Závěr zápasu je triumfální. Hráči v blátě se objímají, publikum jásá a já přemýšlím, jestli to nebyl vlastně geniální chaos. Není to fotbal, není to házená, není to ani zápas, ale všechno dohromady. A má to zvláštní kouzlo. Protože když už konečně pochopíte, že to celé nedává smysl, začne vás to bavit.

Odcházím ze stadionu a v duchu si říkám, že rugby je vlastně jako život. Spousta pádů, nejasných pravidel, občas kopanec, ale nakonec se počítá, že se člověk zvedne a běží dál – i když někdy úplně opačným směrem.

---

• Předchozí článek: Pták v pokoji
• Všechny články rubriky