Recenze: Koncert kapely Kamelot

Kamelot zavítal do Moravského Krumlova v úterý 30. 4. 2024 a odehrál své vystoupení od 20:00 hodin v rámci akce Čarodějnice na Zámku. Odpolední program se celý odehrál na hlavním nádvoří, koncert samotný pak v prostorách nádvoří arkádového.

Přemýšlel jsem, jakými slovy bych měl představit kapelu Kamelot, jaká adjektiva a výčty všeho možného do tohoto textu zařadit, ale bylo by to jen kopírování slov z jednoho místa na jiné. Kapelu Kamelot prostě není nutno představovat.

Ačkoli nepatřím k čelním představitelům folku a country a čekal jsem spíše na písně, které znám, koncert jsem si nechtěl nechat ujít. Hlas Romana Horkého je totiž zcela nezaměnitelný a neznat jej může pouze ten, kdo chodí s klapkami na uších. Když se rozdávala hlasová podmanivost, tak Roman Horký zřejmě buď předbíhal, nebo si v přestrojení přišel pro příděl navíc. Tak či tak, v tomto ohledu jsem nebyl zklamán.

Začátek vystoupení se trochu nevyvedl, když po třech písních a apelu na zvukaře stále nefungoval odposlech pro zpěv. Roman Horký tak přenesl tyto nešťastné emoce i ven k posluchačům a trvalo tak nějakou dobu, než se tyto vlivy vyrušily. Vzhledem k tomu, že vnímám vše pouze sluchem, přikládám této drobnosti možná větší význam, než jaký skutečně měla.

Vystoupení by se dalo rozdělit na dvě poloviny, jejichž předělem byla píseň Honolulu (Duhová cesta, 1994). V první polovině kapela nabídla ještě poměrně nové písně, jako jsou Země tvých dlaní (2018), Zlato (Spasitel, 2022), Zaprášené diamanty (2023), ale také písně již prověřené časem, jako jsou Když vlaky jedou (Paměť slonů, 2001) a Kavčice (Babí léto, 2015), píseň, která byla původně nahrána jako duet s Petrem Bendem a která vnesla do vystoupení první větší nával emocí.

Druhá polovina pak byla odstartována již výše zmíněnou písní Honolulu, bez které si nedovedu koncert Kamelotu vůbec představit. O to víc mě překvapilo, že ji kapela na nějaký čas měla zcela vyřazenou z koncertního playlistu. To je ovšem asi tak něco, jako kdyby Rolling Stones na koncertě nezahráli Satisfaction. Honolulu tak jasně v podání Viktora Porkristla zazářila a vystoupení pak už jen gradovalo. U písně Segen Gottes (Babí léto, 2015) ukápla i první slza. Postupně jsem se pak dočkal všech písní, na které jsem čekal, tedy Paměť slonů (2001), Země antilop (1998) a Pozor tunel (Duhová cesta, 1994). Jako přídavky zazněly ještě dvě obligátní písně, a to Zachraňte koně (1990) a Čas rozchodů (Vzpomínka na kamaráda, 2000). Kamelot tak tradičně zahrál průřezem písně let 1990 - 2023.

O podmanivém hlasu Romana Horkého a mistrně zvládnutém projevu celé kapely (Viktor Porkristl - doprovodná kytara, David Stárek - baskytara, Vladimír Třebický - bicí a perkuse), se netřeba zmiňovat, na to jsme u Kamelotu zvyklí. U novějších písní, které dobře neznám, jsem však z pozice, kde jsem seděl, nerozuměl vždy slovům zcela, což je škoda. Sám Roman Horký říkává, že slova jsou u písní důležitá z osmdesáti procent. Stejné je to tedy i s jejich srozumitelností. Nejsem si však tedy úplně jist, zda to nebylo pouze právě tím, kde jsem seděl, nastavením zvuku či spíše samotnou aranží.

Na závěr nutno říci, že koncert Kamelotu postupně gradoval a byl více než krásným zážitkem. Kouzlo arkádového nádvoří moravskokrumlovského zámku a písně Kamelotu společně s asi stovkou posluchačů pak vytvořili zcela výjimečnou atmosféru.

---

• Předchozí článek: Recenze: Koncert skupiny Dywan
• Následující článek: Recenze: Koncert skupiny Wohnout
• Všechny články rubriky