David Leisner není pro mě důležitý pouze svým příběhem fokální dystonie. Chci rozumět také tomu, jak přemýšlí o hudbě, co hledá v repertoáru a jak se snaží oslovit posluchače. Předkoncertní rozhovor s Jordanem T. Petersonem z ledna 2026 se dystonii přímo nevěnuje. Otevírá však přesně tento širší pohled: od jediné milované kytary až k nové hudbě a osobnímu kontaktu s publikem.

Čtyřiačtyřicet let s jednou kytarou

Leisner v rozhovoru mluví o kytaře Johna Gilberta z roku 1982 jako o svém jediném nástroji. Zaujalo mě, že nejde o hledání stále dalšího vybavení. Vypráví o důvěře v nástrojaře a o dlouhodobé zkušenosti s kytarou, která mu vyhovuje.

Nedělám z toho pravidlo, že každý má celý život hrát na jeden nástroj. Důležitý je vztah mezi konkrétním člověkem, jeho možnostmi a výsledným zvukem. Změna nástroje může být smysluplná, ale sama za nás nevyřeší otázku, co chceme hudbou sdělit.

Za notami jsou také všechny ostatní značky

Leisner si všímá, že kytaristé spotřebují mnoho pozornosti na prstoklady a samotné rozeznění tónů. Snadno potom přehlédnou tempová a charakterová označení, artikulaci nebo akcenty. Právě tyto informace přitom pomáhají pochopit, co se má s tóny dít.

Jako protiváhu čistě prstového myšlení doporučuje poslech jiných nástrojů. Klavíristé jako Rubinstein, Horowitz či Schnabel mohou nabídnout zkušenost s repertoárem podobné doby, i když nehrají kytarové skladatele. Drobná prodleva před tónem může změnit význam celé fráze. Kytara k tomu přidá vlastní barvy a vibrato.

Vrací se také k porozumění tělu a k pouštění zbytečné kontroly. Samotné slovo „uvolni“ považuje za příliš neurčité, pokud nevíme, co má v dané situaci znamenat. To je dobrá otázka i pro odbornou práci s pohybem: jaký konkrétní rozdíl se má projevit a podle čeho jej poznáme?

Oh Freedom a hudba se skutečným významem

Z vlastního programu představuje třetí z Freedom Fantasies, založenou na spirituálu Oh Freedom. Téma zaznívá na začátku, na konci i uvnitř díla. Leisner mluví o bluesovém a jazzovém jazyce, rytmu a významu původní písně spojené se svobodou a koncem otroctví.

Pro mě je zde podstatné nezůstat jen u popisu kompozičního postupu. Námět není zásobárnou efektních rytmů bez obsahu. Leisner jej spojuje s hudbou, kterou znal od mládí, a s významem, který se snaží předat dál. Poslech může začít právě touto znalostí, nikoli hledáním toho, kolik variací dokážeme správně spočítat.

Mertz a Matějka: objevování vyžaduje i opravu omylu

Leisner vypráví, jak na Mertzovy skladby narazil při hledání jiného repertoáru. Následovalo dopisování knihovnám a shromažďování materiálu v době před snadným internetovým vyhledáváním. Na své první sólové desce spojil Mertze s Giulianim a chtěl ukázat hodnotu hudby, která tehdy neměla dnešní pozornost.

U Václava Matějky byl příběh ještě klikatější. Jednu sonátu nejprve považoval za dílo jiného autora. Teprve upozornění posluchače a následné hledání pomohly správnému přiřazení. Pro mě je to cenný příklad badatelské otevřenosti: objevování zahrnuje také ochotu změnit vlastní dřívější závěr.

Leisnerova vysoká hodnocení Mertze a Matějky zachovávám jako jeho umělecký soud. Nejsou objektivním žebříčkem skladatelů. Důležitá je výzva, aby se repertoár nezúžil na několik stále opakovaných titulů a aby se hráči zabývali také pečlivými výrazovými pokyny v původních dílech.

Duarte, Winslow a hledání vlastního systému

Vzpomínka na Johna Duarteho spojuje technickou systematičnost s dlouhými příběhy o hudebním světě. U Richarda Winslowa Leisner výslovně upřesňuje, že nešlo o soustavné přímé studium skladby, ale o několik teoretických kurzů a další inspiraci. Tento rozdíl stojí za zachování.

Winslowovy variace pro něj ukazovaly, že jednoduchý tonální materiál může nést osobitou hudbu i v době obdivu ke složitosti. Ještě trvalejší stopu zanechala otázka po vlastním kompozičním systému. Nejde pouze o styl povrchu, ale o to, jaké principy drží hudbu pohromadě a proč se její části potřebují.

Velký sál vyplňuje přítomnost, ne jen hlasitost

Na otázku, jak samotná kytara naplní větší prostor, odpovídá Leisner představou přitáhnout posluchače k sobě. Potřebná zvuková nosnost se nesmí zaměnit s celým významem přítomnosti na pódiu. Připomíná zážitek z koncertu Dietricha Fischer-Dieskaua: i z vzdáleného místa měl pocit, že zpěvák zpívá právě jemu.

V rozhovoru zaznívají také jména Segovia, Joe Pass, Jonathan Biss či Yannick Nézet-Séguin. Některé příklady přináší moderátor, nikoli Leisner. Spojuje je schopnost vtáhnout člověka do hudby. Tento účinek nevzniká pouze bezchybným přehráním správných tónů.

Nové skladby potřebují otevřený poslech

Rozhovor byl natočen 16. ledna 2026, kdy podle Leisnera vyšlo album Dedications. Představuje je jako dlouhodobou práci s objednávkami skladeb, zčásti vzniklými během pandemie. Zmiňuje také Petera Sculthorpa, Davida Del Trediciho a další skladatele. Doporučuje krátké autorské poznámky v doprovodném bookletu jako vstup do neznámé hudby.

Potom ale přichází prosté naslouchání. Není nutné okamžitě všechno pojmenovat. Některá skladba člověka přitáhne zpět a při dalším poslechu ukáže další vrstvu. Tehdy plánované koncerty a ocenění zde chápu jako součást lednového rozhovoru, nikoli jako dnešní pozvánku; ani předběžné zmínky o cenách nepřevádím na potvrzený pozdější výsledek.

Konkrétně v lednu hovořil o plánované účasti v Carnegie Hall ve velké mši Marka Bullera pro sbor, baryton a kytaru a o koncertech v Santa Fe a Albuquerque. V jejich souvislosti zmiňuje hudbu Petera Sculthorpa a Osvalda Golijova i vlastní Acrobats pro flétnu a kytaru s tématem holokaustu. Ohlásil také převzetí Celedonio Romero Lifetime Achievement Award na tehdy připravované konvenci Leyenda Foundation v roce 2026. Jsou to zprávy a plány vyslovené v rozhovoru, nikoli moje dodatečné ověření průběhu všech událostí.

Proč tento článek patří i do série o FD

Ne proto, že by koncertní program představoval léčbu dystonie. Důvodem je možnost vidět Leisnera jako celého hudebníka. Čtenáři s omezenou hrou zůstává přístupný svět poslechu, porozumění, objevování repertoáru a kontaktu s dalšími lidmi.

Pro sebe si nechávám jeho výzvu neplést si hudbu s prsty. Je to jiný druh poznatku než konkrétní rehabilitační postup, ale pro vztah k nástroji může mít zásadní význam.

Orientační místa v přepisu: 00:45 kytara; 03:00 značky a celek; 10:46 Freedom Fantasies; 13:05 Mertz a Matějka; 23:50 učitelé; 35:04 sál a publikum; 40:20 Dedications.

Zdroj rozhovoru

• Podcast: Gradus ad Parnassum.
• Epizoda: Pre-Concert Talk: David Leisner.
• Moderátor: Jordan T. Peterson.
• Host: David Leisner.
• Vydáno: 2026-01-17 v 22:03:55 UTC.
• Platforma dodaného podkladu: Apple Podcasts.
• Poslech a údaje o pořadu: Gradus ad Parnassum – Archiv pořadu; epizodu určují uvedený název a datum.
• Podklad: dodaný anglický přepis 09 - Pre-Concert-Talk-David-Leisner.txt. Zjevné chyby automatického rozpoznávání jmen a názvů jsou redakčně opraveny; tento článek je tematickým zpracováním, nikoli doslovným překladem.

Další přímý zdroj: David Leisner: kniha Playing with Ease. Osobní zkušenosti a pedagogické názory v rozhovoru nejsou univerzálním léčebným postupem pro fokální dystonii.

David Leisner – všech deset rozhovorů

1. David Leisner: méně kontroly, více hudby
2. David Leisner: jak propojit tělo, techniku a smysl skladby
3. David Leisner: vlastní hudební hlas, tréma a důvěra
4. David Leisner: návrat po dystonii, tvorba a životní opora
5. David Leisner o fokální dystonii: první objev není konec cesty
6. David Leisner: nejprve člověk, potom kytara
7. David Leisner: co skrývá Bach, Ginastera, Villa-Lobos a Mertz
8. David Leisner: širší hudební život, cvičení a cesta z dystonie
9. David Leisner: hudba za hranicemi prstů a koncertu (tento článek)
10. David Leisner: Playing with Ease, skladba a radost ze spolupráce