V rozhovoru s Noou Kageyamou vypráví David Leisner velmi konkrétně o začátku fokální dystonie, letech bez účinné pomoci a postupném návratu ke hře. Pro mě je to jeden z ústředních rozhovorů celé série. Obsahuje nejen naději, ale také důležité rozdíly mezi dočasným obejitím problému, prvním zlepšením a skutečně spolehlivou dovedností.

Nejdřív neposlouchaly známé pasáže

Potíže se podle Leisnera začaly projevovat v roce 1984. Známé pohyby ve stupnicích a etudách přestávaly fungovat tak samozřejmě jako dříve. Začal ruce důsledněji sledovat a snažil se věc opravit. Popisuje však, že větší snaha nepřinesla očekávaný návrat jistoty.

Silná je vzpomínka na koncert, během něhož musel za pochodu hledat náhradní řešení palcem a ukazovákem. Publikum mohlo slyšet úspěšné vystoupení, zatímco on prožíval ztrátu dovednosti a strach. Vnější dojem proto není spolehlivým měřítkem zdravotního stavu hudebníka. Potlesk nevylučuje skutečný problém.

Pět let hledání a možnost zůstat hudebníkem

Následovala řada návštěv u různých odborníků a praktiků. Leisner popisuje střídání naděje a zklamání; poslední z tehdejších zásahů podle něj stav ještě zhoršil. Potom přestal nějakou dobu hledat další řešení. Jeho tehdejší rozhodnutí je součást osobní historie, nikoli obecné doporučení vzdát se odborné péče.

Důležité místo získalo komponování a později hraní s využitím palce a ukazováku. S upravenými postupy dokázal zahrát i náročný repertoár a znovu veřejně vystupovat. Nešlo o úplné odstranění dystonie, ale byla to smysluplná možnost hudebního života. Obcházení omezení nemusí být selháním jen proto, že ještě neznamená zotavení.

Pět minut naděje a čtyři roky další práce

Obrat spojuje Leisner s pozorováním výuky Neila Andersona. Uviděl výraznější pohyb paže a myšlenka zapojení větších svalů mu připadala důležitá také pro vlastní situaci. Doma se mu po několika minutách podařilo postižený prst znovu použít způsobem, který dlouho nebyl možný.

Sám ale výslovně rozlišuje tento okamžik a úplný návrat. Další čtyři roky hledal jemnější a použitelnější podobu principu. Uvádí postupné zlepšování různých prstů a za rozhodující závěr své cesty považuje léto 1996. Čas mezi prvním objevem a spolehlivou hrou nelze z příběhu vystřihnout.

Pro mě je zde naděje v možnosti změny, ne v povinnosti zopakovat stejný výsledek. Jeho popis poměrně plynulého zlepšování také neurčuje, jak má vypadat průběh u druhého člověka. Kolísání samo o sobě nevypovídá o jeho úsilí ani charakteru.

Svoboda pohybu před úsporností za každou cenu

Leisner zpochybňuje automatické spojení malého pohybu s dobrou technikou. Pohyb může být nepatrný, a přesto doprovázený výrazným zadržováním a námahou. Větší, volnější pohyb někdy pomůže objevit možnost, která se později zmenší a zjemní. Cílem ovšem není mávat rukou co nejvíce.

Popisuje také obraz vrtulníku při změně polohy levé ruky: nejprve povolit a umožnit odchod z místa, potom se přesunout a navázat nový kontakt. Proti tomu staví přesun, při němž se hráč snaží neustále držet všechno přitisknuté. Beru to jako vysvětlující metaforu. Sama o sobě nenahrazuje ukázku ani individuální rozhodnutí, co má daná ruka dělat.

Stejně důležité je pořadí přesnosti a objevování. Nový způsob pohybu nemusí být od první chvíle koncertně uhlazený. To neznamená, že na správných tónech nezáleží. Znamená to nezaměnit prvotní hledání s konečným výkonem a nezničit objev požadavkem na okamžitou dokonalost.

Rehabilitace není závod zdravé ruky

V rozhovoru zaznívá rozdíl mezi učením zdravého hráče a prací s dystonií. Co si někdo osvojí rychle jako technické rozšíření, může při poruše ovládání vyžadovat podstatně delší a jinak vedenou práci. Není poctivé oba případy měřit stejným tempem.

Leisner zároveň ukazuje, že jednotlivé úkoly nejsou totožné. Způsob podpory levé ruky nelze bez rozlišení přenést na pravou a kytarovou zkušenost na každý jiný nástroj. Z přepisu proto nevybírám silové nebo anatomicky podrobné domácí cviky. Smysluplnější je mít konkrétní zadání, sledovat reakci a s odborníkem rozhodovat o dalším kroku.

Jeho odmítání botulotoxinu vyžaduje doplnění

Leisner se v této epizodě vyjadřuje o botulotoxinu velmi odmítavě. Jeho stanovisko je součástí rozhovoru a nechci je zatajit. Nepovažuji je ale za dostatečný podklad k obecnému závěru, že taková léčba hudebníkům škodí nebo musí nutně přestat pomáhat.

Neurolog Steven Frucht v materiálu Dystonia Medical Research Foundation zdůrazňuje individuální volbu léčby; někteří hudebníci se přizpůsobí bez ní, jiní mohou botulotoxin potřebovat. Vhodnost a případný dopad na jemnou motoriku je věcí odborného posouzení. Osobní zotavení jednoho člověka není důvodem samovolně měnit vlastní léčbu.

Podněty, které si chci zachovat

Následující otázky jsou mým zpracováním rozhovoru, nikoli Leisnerovým standardizovaným protokolem:

• Co se skutečně zhoršuje? Konkrétní popis selhávajícího úkolu může být užitečnější než další hodiny stejného opakování.
• Jaký je cíl dnešního pokusu? Hledání nového pohybu a předvedení hotové skladby nejsou stejná činnost.
• Jak poznáme přínos a přetížení? Zpětná vazba má zahrnovat ovladatelnost i následnou reakci, ne pouze jeden povedený tón.
• Co mohu dělat hudebně už nyní? Komponování, poslech, výuka nebo vhodná úprava nemusí čekat na úplný návrat techniky.

Nejsilnější pro mě zůstává spojení trpělivosti s konkrétním pozorováním. Leisner se nevrátil jedinou větou o pozitivním myšlení. Popisuje proměnu způsobu práce, kterou dlouho ověřoval. Naději tak lze přijmout bez slibu, že existuje jediná cesta pro všechny.

Orientační místa v přepisu: 02:47 první potíže; 09:00 hledání pomoci a hra dvěma prsty; 16:20 první obrat; 34:00 svoboda pohybu; 43:57 různé podmínky učení; 50:00 názory na léčbu.

Zdroj rozhovoru

• Podcast: The Bulletproof Musician.
• Epizoda: David Leisner: On Overcoming Focal Dystonia and Learning to Play With Ease.
• Moderátor: Noa Kageyama.
• Host: David Leisner.
• Vydáno: 2020-12-06 v 09:00:00 UTC.
• Platforma dodaného podkladu: Apple Podcasts.
• Poslech a údaje o pořadu: The Bulletproof Musician – Oficiální stránka epizody.
• Podklad: dodaný anglický přepis 05 - David-Leisner-On-Overcoming-Focal-Dystonia-and-Learning-to-Play-With-Ease.txt. Zjevné chyby automatického rozpoznávání jmen a názvů jsou redakčně opraveny; tento článek je tematickým zpracováním, nikoli doslovným překladem.

Další přímý zdroj: David Leisner: kniha Playing with Ease. Osobní zkušenosti a pedagogické názory v rozhovoru nejsou univerzálním léčebným postupem pro fokální dystonii.

David Leisner – všech deset rozhovorů

1. David Leisner: méně kontroly, více hudby
2. David Leisner: jak propojit tělo, techniku a smysl skladby
3. David Leisner: vlastní hudební hlas, tréma a důvěra
4. David Leisner: návrat po dystonii, tvorba a životní opora
5. David Leisner o fokální dystonii: první objev není konec cesty (tento článek)
6. David Leisner: nejprve člověk, potom kytara
7. David Leisner: co skrývá Bach, Ginastera, Villa-Lobos a Mertz
8. David Leisner: širší hudební život, cvičení a cesta z dystonie
9. David Leisner: hudba za hranicemi prstů a koncertu
10. David Leisner: Playing with Ease, skladba a radost ze spolupráce