David Leisner v Guitar Talk s Heikem Ossigem spojuje vlastní zkušenost s fokální dystonií s velmi širokou představou hudebního vzdělání. Hovoří o soutěžích, smyslu cvičení, spolupráci se skladateli, improvizaci i budoucnosti koncertního života. Právě tato šíře je pro mě důležitá: zdravější hraní má otevřít cestu k hudbě, nikoli člověka uzavřít do nekonečného opravování rukou.

Začátek bez romantické legendy

Leisner začínal jako dítě také s houslemi, ale neuspěl u nich tak, jak si rodina představovala. Ke kytaře ho přivedla dostupnost nástroje i jeho zvuk. Nejprve se věnoval folkové hře. Vzpomíná na akustickou hudbu a písničkářské prostředí, které mu bylo blízké více než většina elektrického rocku.

Z učitelů připomíná ranou podporu vztahu k hudbě, systematickou práci Johna Duarteho a další krátká, ale důležitá setkání. Jeho velká míra samostatnosti neznamená život bez učitelů. Spíš ukazuje, že zásadní vliv nemusí být úměrný počtu odstudovaných let.

Soutěž může pomoci, ale nemá pohltit smysl hraní

Umístění v Torontu a Ženevě mu pomohla zahájit kariéru. Zároveň si uvědomoval nebezpečí soutěžení pro soutěžení. Pokud se hlavním cílem stane další výsledek a další porovnání, hudba může ustoupit do pozadí. Leisner proto nechtěl vybudovat celý život jako nepřetržitý okruh soutěží.

Jeho pohled na proměny soutěžního prostředí patří k době rozhovoru, nikoli k přesně změřené současné situaci. Obecnější otázka však zůstává: pomáhá konkrétní soutěž mému hudebnímu směru, nebo už jen vyrábí další tlak? Pro člověka se zdravotním omezením může být obzvlášť důležité mít právo tuto otázku položit.

Dystonie a význam nedokonalého mezikroku

O své dystonii Leisner vypráví jako o období let 1984 až 1996. Po letech neúspěšného hledání pomoci našel možnost hrát především palcem a ukazovákem. Upravil i náročný repertoár. Byla to cesta k návratu hudebního života, přestože původní ovládání ruky ještě nebylo obnoveno.

Později jej podnět Neila Andersona přivedl k zapojení větších svalových skupin. První změnu pocítil rychle, ale vlastní postup rozvíjel další čtyři roky. Ve svém vyprávění se vrací k postupnému zlepšování jednotlivých prstů. Znovu je pro mě zásadní nepřepsat tuto historii na příběh okamžitého řešení.

Leisner vyslovuje velmi silné přesvědčení, že správnější užívání těla chrání před zraněním a že mnohé potíže souvisejí s nesprávným používáním spíše než s pouhým množstvím hry. Takové zobecnění neberu jako záruku ani jako vysvětlení každé dystonie. Nemoc není důkazem osobního zanedbání.

Živý skladatel mění čtení partitury

Setkání s Albertem Ginasterou podle Leisnera rozšířilo porozumění jeho sonátě. Ještě podrobněji popisuje spolupráci s Davidem Del Tredicim na Facts of Life. Z původně očekávané kratší skladby vyrostlo rozsáhlé dílo a jeho podoba vznikala i při dlouhém vzájemném ověřování kytarových možností.

Interpret sděloval, co funguje a kde vzniká problém; skladatel některé návrhy přijímal a jiné odmítal. Partitura se ukazuje jako výsledek konkrétních rozhodnutí a živého hudebního myšlení. Respektovat zápis proto podle mě neznamená přestat se ptát, proč tam dané místo je a jaký má účinek.

Kytarista potřebuje i jiné hudebníky

Leisner zdůrazňuje komorní hru se zpěváky a hráči jiných nástrojů. Kytarové soubory mají svou hodnotu, ale samy nemusí otevřít celý hudební svět. Jiný nástroj přináší další zkušenost s dechem, vedením tónu, barvou nebo vzájemnou reakcí.

Podobně chce rozšiřovat repertoár. Oceňuje Mertze a českého rodáka Václava Matějku a mrzí jej, když se pozornost soustředí stále na několik stejných skladeb. Výuka má podle něj spojovat velká díla s objevováním, teorií, porozuměním tělu a širším kulturním rozhledem. Do tohoto rámce zahrnuje také hudbu autorů a skupin, které byly dříve přehlíženy.

Cvičení má mít záměr i možnost změny

Na začátku cvičení doporučuje přibližně vědět, čemu se bude člověk věnovat. Plán ale nemá být tak tuhý, aby znemožnil reagovat na skutečný objev. Zmiňuje kratší soustředěné úseky, přestávky a konec práce při vyčerpání pozornosti. Jeho uvedené časové hranice nejsou předepsanou dávkou rehabilitace FD.

Znovu vysvětluje střídání hudebního celku a analytické práce. První seznámení odhalí charakter a problémy. Následuje rozdělení do malých částí, například práce od závěrečných taktů směrem k začátku. Potom se vrací celek. Průběžné přehrávání celé skladby od první do poslední noty není totéž co řešení konkrétního místa.

Skladba, improvizace a nevyužitá příležitost

Leisner podporuje studenty, kteří přinesou vlastní skladbu, i když se teprve pokoušejí psát. Člověk si tak vyzkouší druhou stranu vztahu mezi autorem a interpretem. Podobně by rád viděl větší prostor pro improvizaci. Sám otevřeně říká, že v ní nemá takovou jistotu.

Vzpomíná na nabídku jazzového saxofonisty Sama Riverse, ke které se tehdy neodhodlal. Lituje nevyužité možnosti. Je to pro mě sympatický okamžik: zkušený umělec nemusí předstírat, že využil všechny příležitosti a umí všechno. Spontaneita se může učit, a její význam nekončí tam, kde začínají noty.

Skladatel a interpret potřebují stejnou pozornost

Leisner svůj život popisuje jako rozdělený mezi hraní a komponování přibližně napůl, i když konkrétní rozvrh nemusí být rovnoměrný. V době rozhovoru mluví o vydávání Schubertovy Die schöne Müllerin s Michaelem Kellym a alba vlastní vokální komorní hudby. U cyklu Confiding připomíná, že původní kytarové obsazení pro nahrávku vystřídal klavír. Vedle toho připravoval nahrávku repertoáru 19. století.

Ze skladatelské práce uvádí objednávky Roba Nathansona pro hlas a různá komorní obsazení se saxofonem a kytarou. Zvláštní radost mu dělá dokončený kytarový koncert pro Pepeho Romera. Tyto zprávy zachovávám jako tehdejší stav jeho práce; nejde o aktuální ohlášení premiér. Ukazují však, jak daleko jeho tvorba sahá za sólovou kytaru a za samotné téma dystonie.

Budoucnost hudby a prostor pro vlastní cestu

V závěru kriticky hodnotí ekonomické dopady internetu a streamování na hudebníky. Jsou to jeho postřehy z konkrétní doby, nikoli univerzální účetní výrok o každé platformě. Vedle obtíží vidí i nutnost hledat nové možnosti setkávání, sdílení a obživy.

Pro sebe si z rozhovoru nechávám propojení zdraví s šíří života. Člověk s FD potřebuje konkrétní podporu, ale také možnost zůstat posluchačem, spoluhráčem, autorem a zvídavým člověkem. Leisnerův pohled mi připomíná, že hudební vzdělání by mělo tuto šíři chránit.

Orientační místa v přepisu: 01:10 začátky; 08:57 soutěže; 10:49 dystonie; 23:19 spolupráce se skladateli; 27:39 komorní hudba; 39:49 cvičení; 54:47 skladba a improvizace; 60:10 budoucnost oboru.

Zdroj rozhovoru

• Podcast: Guitar Talk.
• Epizoda: Guitar Talk #12 feat. David Leisner (New York).
• Moderátor: Heiko Ossig.
• Host: David Leisner.
• Vydáno: 2023-03-17 v 09:22:41 UTC.
• Platforma dodaného podkladu: Apple Podcasts.
• Poslech a údaje o pořadu: Guitar Talk – Archiv pořadu; epizodu určují uvedený název a datum.
• Podklad: dodaný anglický přepis 08 - Guitar-Talk-12-feat.-David-Leisner-New-York.txt. Zjevné chyby automatického rozpoznávání jmen a názvů jsou redakčně opraveny; tento článek je tematickým zpracováním, nikoli doslovným překladem.

Další přímý zdroj: David Leisner: kniha Playing with Ease. Osobní zkušenosti a pedagogické názory v rozhovoru nejsou univerzálním léčebným postupem pro fokální dystonii.

David Leisner – všech deset rozhovorů

1. David Leisner: méně kontroly, více hudby
2. David Leisner: jak propojit tělo, techniku a smysl skladby
3. David Leisner: vlastní hudební hlas, tréma a důvěra
4. David Leisner: návrat po dystonii, tvorba a životní opora
5. David Leisner o fokální dystonii: první objev není konec cesty
6. David Leisner: nejprve člověk, potom kytara
7. David Leisner: co skrývá Bach, Ginastera, Villa-Lobos a Mertz
8. David Leisner: širší hudební život, cvičení a cesta z dystonie (tento článek)
9. David Leisner: hudba za hranicemi prstů a koncertu
10. David Leisner: Playing with Ease, skladba a radost ze spolupráce