Závěrečný rozhovor této série vede David Steinhardt pro tonebase. Leisner v něm vysvětluje vznik knihy Playing with Ease, vrací se k dystonii a otevírá skladbu, Schubertovy úpravy i duo s Eduardem Fernándezem. Pro mě se v něm spojují dvě důležité věci: potřeba porozumět vlastnímu tělu a potřeba zůstat především hudebníkem.

Kniha není jen příručkou o dystonii

Moderátor na to upozorňuje hned v úvodu a Leisner rozdíl dále vysvětluje. Kniha shrnuje desetiletí výuky, práci s anatomií, oběma rukama, cvičením i vystupováním. Konkrétní zkušenost s FD soustředí do jedné části. Ostatní témata mají význam i pro lidi, kteří dystonii nemají.

První návrh vznikl podle Leisnera přibližně za šest týdnů, ale nešlo o poznatky vymyšlené během šesti týdnů. Dlouho je formuloval v hodinách a teprve potom našel čas k souvislému psaní. Zajímavá je také jeho zkušenost s Oxford University Press, kde rukopis zapadl do zaměření na zdraví a dlouhodobou hudební praxi.

První zlepšení ještě nebylo návratem na pódium

Leisner popisuje dvanáct let mezi začátkem dystonie a plným zotavením podle svého hodnocení. Uvádí postižení především prsteníku, související reakce dalších prstů a období hraní palcem s ukazovákem. Po prvotním podnětu Neila Andersona se začal zabývat podporou pohybu většími svaly.

První naději pocítil rychle, ale nové možnosti nejprve zkoumal doma. Při veřejném hraní po určitou dobu nadále používal náhradní řešení. To je velmi praktické rozlišení: dovednost, která se občas objeví v příznivých podmínkách, ještě nemusí být připravena nést celý koncert.

Další čtyři roky postupně získával spolehlivější ovládání. Jeho příběh tak nevybízí k okamžitému ověřování každého malého zlepšení v nejtěžším repertoáru. Spíše ukazuje význam rozdílu mezi prostředím pro objevování a prostředím, které vyžaduje stabilní výkon.

Co nelze změnit v univerzální slib

Leisner věří ochrannému účinku svého způsobu práce velmi silně a mluví dokonce o nemožnosti poranění při správném zapojení větších svalů. Takto absolutní tvrzení nepřebírám jako záruku. Rozhovor popisuje jeho přesvědčení a zkušenost; není důkazem, že člověk dodržující určitý princip nemůže mít zdravotní problém.

Současně připouští, že něco získal i z přístupů, které jej samy nevyléčily. Zmiňuje Alexanderovu techniku, Feldenkraisovu metodu, jógu a různé zkušenosti s prací s tělem. Drobné užitečné poznatky se mohou skládat, aniž by bylo možné každému z nich připsat jednoznačný podíl na výsledku.

Také učitel potřebuje hranice vlastní kapacity

Ve vzpomínce na působení na New England Conservatory a Manhattan School of Music Leisner mluví o únavě z cestování. Kombinace výuky v Bostonu a koncertních cest přestávala být dlouhodobě únosná, a proto své působení soustředil jinak.

Údaje o vedení oddělení a střídání s Markem Delpriorou patří k rozhovoru z roku 2019; nejsou zde tvrzením o dnešních funkcích. Pro mě je obecněji důležité, že ani úspěšný hudebník nemusí přijmout každou logistickou zátěž. Uspořádání práce je součástí podmínek, v nichž má tělo a pozornost fungovat.

Prázdná mysl, otevřené srdce a práce ve městě

Komponování popisuje Leisner jako soukromou činnost. Nevyhledává nutně odloučenou rezidenci; vyhovuje mu vlastní pracovna uprostřed New Yorku a procházky, při kterých se mohou myšlenky uvolnit. Z konkrétních skladeb představuje Empty Mind, Open Heart, napsanou pro někdejšího studenta Steva Cowana.

Mluví také o cyklu West Wind na básně Mary Oliver a o tom, proč píše pro další nástroje a hlas. Představivost se rozšiřuje spoluprací s jejich hráči. Vztah skladatele a interpreta není jednosměrné zadání; ověřování a rozhovor mohou proměnit podobu díla.

Schubert: zachovat podstatu a přestat přenášet všechno

U cyklu Die schöne Müllerin upravuje Leisner klavírní doprovod pro baryton a kytaru a spolupracuje s Michaelem Kellym. U Arpeggione sonáty opět nepřevádí hlavní melodický part na kytaru: kytara přebírá klavírní roli a melodii může hrát violoncello.

Úpravu vysvětluje jako postupné ubírání. Všechno z původního klavíru převést nelze; musí však zůstat Schubertův charakter a hudební vztahy. Výsledek má působit přirozeně v novém obsazení, ne jako neustálá připomínka, že na kytaru něco nejde. Leisner přitom nepopírá náročnost svých úprav ani možnost, že někdo jednou najde ještě lepší řešení.

Co učí dech zpěváka a linka smyčce

Spolupráce se zpěváky podle Leisnera rozvíjí smysl pro frázi, její barvu a dech. Smyčcové nástroje zase přinášejí zkušenost s kontinuitou linky a vibratem. Kytarista nemusí tyto nástroje kopírovat, ale může lépe poznat, co ve vlastním hraní přehlíží.

Dech nemá být hlučnou povinností ani neustálým zadržováním ze strachu z rušivého zvuku. V této souvislosti jde o propojení přirozeného fungování a hudební fráze. Není to samostatný léčebný postup pro FD ani důvod k násilnému řízení každého nádechu.

Duo jako setkání podobného myšlení

Spolupráce s Eduardem Fernándezem začala tím, že Leisner v jeho výuce poznával podobný způsob uvažování. Nabídka zahrát si spolu rychle přešla k otázce repertoáru. V programu zmiňuje mimo jiné Sora, Antoina de Lhoyera, Steva Reicha a vlastní skladby obou partnerů.

Popisované turné patří do roku 2019. Důležitější než tehdejší cestovní plán je pro mě radost ze vzájemného naslouchání. Další člověk může do známé práce vrátit otázky a spontánní reakci, které samotný hráč v pracovně snadno ztratí.

Etuda může být příběh i žert

V závěru mluví oba Davidové o Villa-Lobosových etudách jako o celku s různými charaktery. Nejsou pouze sbírkou obtížností pro pravou a levou ruku. Některá má lyrickou hloubku, jiná naléhavost a další může nést humor. Technicky náročné místo nemusí hudebně znít těžkopádně a vážně.

Tím se pro mě celá série přirozeně uzavírá. Leisnerova zkušenost s dystonií je zásadní, ale nevyčerpává význam jeho práce. Zůstává tu hudba se všemi svými možnostmi: zkoumat, přetvářet, naslouchat, spolupracovat a také se nechat překvapit.

Orientační místa v přepisu: 04:50 vznik knihy; 10:17 dystonie; 21:24 výuka a cestování; 23:48 komponování; 27:08 Schubert; 33:38 komorní zkušenost; 35:52 duo; 39:31 Villa-Lobos. Úvod a závěr obsahují delší hudební ukázky.

Zdroj rozhovoru

• Podcast: The tonebase Classical Guitar Podcast, with David Steinhardt.
• Epizoda: Season 2 Episode 7: David Leisner.
• Moderátor: David Steinhardt.
• Host: David Leisner.
• Vydáno: 2019-04-08 v 02:32:56 UTC.
• Platforma dodaného podkladu: Apple Podcasts.
• Poslech a údaje o pořadu: The tonebase Classical Guitar Podcast, with David Steinhardt – Archiv pořadu; epizodu určují uvedený název a datum.
• Podklad: dodaný anglický přepis 10 - Season-2-Episode-7-David-Leisner.txt. Zjevné chyby automatického rozpoznávání jmen a názvů jsou redakčně opraveny; tento článek je tematickým zpracováním, nikoli doslovným překladem.

Další přímý zdroj: David Leisner: kniha Playing with Ease. Osobní zkušenosti a pedagogické názory v rozhovoru nejsou univerzálním léčebným postupem pro fokální dystonii.

David Leisner – všech deset rozhovorů

1. David Leisner: méně kontroly, více hudby
2. David Leisner: jak propojit tělo, techniku a smysl skladby
3. David Leisner: vlastní hudební hlas, tréma a důvěra
4. David Leisner: návrat po dystonii, tvorba a životní opora
5. David Leisner o fokální dystonii: první objev není konec cesty
6. David Leisner: nejprve člověk, potom kytara
7. David Leisner: co skrývá Bach, Ginastera, Villa-Lobos a Mertz
8. David Leisner: širší hudební život, cvičení a cesta z dystonie
9. David Leisner: hudba za hranicemi prstů a koncertu
10. David Leisner: Playing with Ease, skladba a radost ze spolupráce (tento článek)