Rozhovor Davida Leisnera s Karlem Wohlwendem patří k nejširším v této sérii. Vedle fokální dystonie a práce s tělem se dotýká začátků kariéry, komponování, nahrávání i života s manželem. Chci zachovat všechny tyto roviny: Leisnerův návrat ke kytaře pro mě získává význam také v souvislosti s tím, jaký život a jaké vztahy jej obklopují.

Návrat nezačal přestavbou úplně všeho

Leisner opět uvádí dvanáct let potíží s fokální dystonií a návrat k normální hře v roce 1996. Zdůrazňuje, že nemusel zahodit celou dosavadní techniku a učit se nástroj od začátku. Ve svém výkladu našel chybějící souvislost: podporu jemných pohybů většími svalovými skupinami.

Prvotní podnět získal při pozorování kolegy Neila Andersona. Když doma začal zkoumat naznačený princip, podařilo se mu znovu zapojit postižený prst. Emocionálně to byl zásadní okamžik. Technicky to však byl začátek další cesty, nikoli konec nemoci. Následovaly čtyři roky hledání a zpřesňování.

Právě tento časový odstup považuji za nezbytné uvádět. Poutavý příběh o několika minutách může zastínit dlouhé období, v němž se nový způsob pohybu teprve stával spolehlivým. Člověk, který nenajde obrat stejně rychle, z toho nemá vyvozovat vlastní neschopnost.

Osobní vysvětlení není totéž co lékařský závěr

V rozhovoru Leisner vyslovuje vlastní představu, že se nejprve něco děje na svalové úrovni a následně na úrovni neurologické. Zachovávám ji jako jeho názor, nikoli jako přijaté vysvětlení příčiny FD. Dystonia Medical Research Foundation popisuje hudební dystonii jako neurologickou poruchu pohybu. Z jejího vzniku nelze automaticky obvinit nesprávné cvičení.

Leisner uvádí, že pomohl některým dalším hudebníkům, ale také připouští neúspěchy. Jeho zkušenost s výukou není kontrolovanou studií účinnosti. Zmiňuje rovněž Nancy Byl a vzájemné odkazování lidí na odlišné přístupy. Zajímavá je pro mě právě ochota připustit, že jeden člověk a jedna metoda neobsáhnou všechny potřeby.

Stejný princip, různé nástroje a různí žáci

Při práci s hráčem jiného nástroje potřebuje Leisner porozumět tomu, co konkrétně jeho hra vyžaduje. Kytarový pohyb se nedá mechanicky přenést na klavír či dechový nástroj. Pozorování, vysvětlení požadavků a zpětná vazba jsou důležitější než věrnost jediné viditelné podobě cviku.

Také u začátečníků rozlišuje pořadí výuky. Nezačíná automaticky složitým výkladem velkých svalů, pokud žák teprve získává základní vztah k nástroji. Pro čtenáře s FD si z toho odnáším otázku, zda navrhovaný postup odpovídá právě jeho situaci a fázi učení. Více podrobností najednou nemusí znamenat lepší lekci.

Z Los Angeles přes Londýn do New Yorku

Další část rozhovoru se vrací k Leisnerovým začátkům. Vyrůstal v Los Angeles, později studoval na Wesleyan University, odjel za Johnem Duartem do Londýna a nakonec našel důležité profesní zázemí v New Yorku. Přestože velkou část vzdělání získal samostatně, z jeho vyprávění nemizí konkrétní učitelé a setkání.

Duarte mu pomohl uspořádat technické poznatky do souvislého systému. Richard Winslow jej zase přiměl přemýšlet o tom, jaký vlastní systém má jeho skladatelská práce. Leisner přitom nepřestává mluvit o intuici. Systém pro něj není opakem osobního cítění; má mu dát tvar a umožnit vědomější rozhodování.

Skladatel není vedlejší verze kytaristy

Komponování vyrůstalo také z jeho raného zájmu o písně a postupně se rozšířilo k hlasu, komorním sestavám i větším obsazením. Leisner nechce být uzavřený pouze do toho, co lze snadno vymyslet s prsty na hmatníku. V rozhovoru vzpomíná dokonce na vlastní zpěv při raném newyorském vystoupení.

Rozdíl mezi psaním a hraním má také časový rozměr. Provedení se odehraje a zanikne, zatímco skladba může žít v podání dalších lidí. Nahrávka umožňuje něco z interpretační zkušenosti uchovat, ale nenahrazuje všechny vlastnosti živého setkání. Pro Leisnera to nejsou soupeřící činnosti; každá nabízí jiný způsob, jak hudbu předat.

Nahrávky, spolupráce a čas pandemie

V době rozhovoru v roce 2021 mluvil o několika rozpracovaných nahrávacích projektech. Patřil mezi ně Schubert s barytonistou Michaelem Kellym, vlastní vokální komorní skladby, hudba pro kytaru z 19. století, sonáty a nově objednané skladby. Tyto zmínky čtu jako pohled do tehdejší práce, nikoli jako seznam aktuálně chystaných novinek.

Zmiňuje význam pečlivé produkce, včetně spolupráce s Judith Sherman. Oproti představě, že stačí nahrát a okamžitě zveřejnit cokoli, zdůrazňuje čas věnovaný výslednému tvaru. S violoncellistou Zuillem Baileym jej spojuje vedle Schuberta také vlastní komorní tvorba, například Twilight Streams. Spoluhráči přinášejí jiný druh inspirace než samotné sólové studium.

Partnerství jako součást skutečného života

Podstatný prostor dostává Leisnerovo otevřené vyprávění o tom, že je gay, o postupném zveřejňování této části života a o vztahu s manželem Ralphem. Nejde o informaci, kterou bych mu domýšlel. Sám ji v rozhovoru spojuje s dlouhodobou oporou, společným životem a zkušenostmi s předsudky.

Mluví o proměnách společnosti i o tom, jaký význam pro něj mělo veřejné uznání vztahu. Slovo manžel pro něj není pouhou technickou nálepkou: pojmenovává závazek, důstojnost a skutečnost jejich soužití. Přesná právní data z volného vzpomínání nepovažuji za potřebné přebírat. Důležitější je jeho prožitek uznání a rovnocennosti.

Objevuje se i otázka možných profesních ztrát a mužských stereotypů v kytarovém prostředí. Tam, kde Leisner sám nemůže vědět, zda konkrétní rozhodnutí souviselo s jeho orientací, nepřidávám jistotu. Jeho výpověď přesto ukazuje, proč může být prostředí, ve kterém člověk nemusí skrývat vlastní život, pro uměleckou práci zásadní.

Co si z tohoto rozhovoru nechávám pro život s FD

První podnět je rozlišovat malý objev a spolehlivě obnovenou dovednost. Druhý je hledat pomoc, která se přizpůsobuje konkrétnímu člověku a umí pojmenovat své hranice. Třetí přesahuje techniku: nezúžit celý život na to, zda dnes poslechl jeden prst.

Leisnerův příběh neříká, že nemoc musí člověka obohatit nebo že má být za omezení vděčný. Ukazuje však život složený z více vztahů a činností. Pro mě je důležité číst jeho návrat ke hře právě v této šíři: jako příběh hudebníka, skladatele, učitele a člověka, který potřebuje blízkost a prostor být sám sebou.

Orientační místa v přepisu: 00:46 zkušenost s FD; 15:00 učitelé a počátky kariéry; 31:00 nahrávací projekty; 44:00 komorní spolupráce; 48:00 partnerství a veřejné přijetí. Údaje o podcastu níže odpovídají skutečnému rozhovoru, ověřenému proti oficiálnímu RSS.

Zdroj rozhovoru

• Podcast: Guitaromanie.
• Epizoda: 13. David Leisner.
• Moderátor: Karl Wohlwend.
• Host: David Leisner.
• Vydáno: 2021-08-12 v 11:00:00 UTC.
• Platforma dodaného podkladu: Apple Podcasts.
• Poslech a údaje o pořadu: Guitaromanie – Archiv pořadu; epizodu určují uvedený název a datum.
• Podklad: dodaný anglický přepis 04 - David-Leisner.txt. Zjevné chyby automatického rozpoznávání jmen a názvů jsou redakčně opraveny; tento článek je tematickým zpracováním, nikoli doslovným překladem.

Podcast a datum jsou ověřeny podle obsahu rozhovoru a oficiálního RSS pořadu; v dodané hlavičce byly údaje dvou rozhovorů zaměněné.

Další přímý zdroj: David Leisner: kniha Playing with Ease. Osobní zkušenosti a pedagogické názory v rozhovoru nejsou univerzálním léčebným postupem pro fokální dystonii.

David Leisner – všech deset rozhovorů

1. David Leisner: méně kontroly, více hudby
2. David Leisner: jak propojit tělo, techniku a smysl skladby
3. David Leisner: vlastní hudební hlas, tréma a důvěra
4. David Leisner: návrat po dystonii, tvorba a životní opora (tento článek)
5. David Leisner o fokální dystonii: první objev není konec cesty
6. David Leisner: nejprve člověk, potom kytara
7. David Leisner: co skrývá Bach, Ginastera, Villa-Lobos a Mertz
8. David Leisner: širší hudební život, cvičení a cesta z dystonie
9. David Leisner: hudba za hranicemi prstů a koncertu
10. David Leisner: Playing with Ease, skladba a radost ze spolupráce